Příběh pěstounky na přechodnou dobu: Kdo jsem, co jsem, co to dělám?

Jsem obyčejná ženská po čtyřicítce. Vždy mě to táhlo k dětem. Sama mám už dvě dospělé děti, ale někde ve mně to stále volalo po dětech. Starat se, ochraňovat, mazlit, povídat si, smát se.
Můj sen se splnil. Stala jsem se pěstounkou na přechodnou dobu.

Co to vlastně je?

Starám se o dítě, které jeho vlastní matka a rodina opustila, nebo se o něj nemohla starat. Zákon stanovuje tuto formu pěstounské péče maximálně na jeden rok.

Moje vlastní děti mi vymyslely pracovní jméno – PUČEMA neboli půjčená máma. Tak začal můj nový život.
První miminko u nás bylo 6 měsíců a dostalo se do adoptivní rodiny. Druhé dítě, holčička, zůstalo 15 měsíců. Po celou tu dobu jsme pracovali i s její maminkou, ke které se pak vrátila. U tohoto dítka to bylo velmi náročné. Do třech měsíců jsme tišili abstinenční příznaky. Práce s maminkou byla velmi zatěžující na mou psychiku. Hlavně proto, že maminka byla velmi mladá a nevyzrálá.
Třetí princezna byla u nás jen měsíc a potom se vrátila do péče své vlastní maminky.
Čtvrté miminko strávilo v naší rodině 8 měsíců. I u něj bylo potřeba se ze začátku vypořádávat s abstinenčními příznaky, které byly důsledkem kouření v těhotenství. Děťátko nám plakalo do pátého měsíce a nešlo utišit. Bohužel i taková miminka jsme v péči měli. Je to pak spousta bezesných nocí, chování, mazlení a tišení absťáků. No, ale pak se vše uklidní, utiší a miminko nám doslova rozkvete pod rukama. Tuto část mám ze všeho nejraději. Miminko se začne usmívat a reagovat na náš hlas. Kouká na nás těma nádhernýma kukadlama a cítí, že je v bezpečí.
Máme už za sebou pár dětiček a u každého bylo pečování úplně jiné. Jedno však bylo společné, pečovali jsme o ně s láskou a citem. Každé z nich mělo jiný osud. Některé šlo zpět k mamince a jiné do adopce.
Všechny děti co byly u nás i ty, co teprve přijdou, máme moc rádi. Bereme je s sebou k přátelům, do restaurace, na výlety, k babičce… Děláme s nimi vše jako s vlastními. Nic nás neomezuje. Vše jim chceme ukázat. Tohle bohužel děti, které jsou v kojeneckém či dětském domově, nemají šanci zažít.
To byl taky ten největší důvod, proč jsem se rozhodla být pěstounka. Žádné dítě by nemělo být opuštěné, a když už se tak stalo, jsme tu my pěstouni a jsme připraveni.
Nikdy netuším, jaké děťátko k nám přijde. To navrhne sociální pracovnice a rozhodne soud. Někdy nevíme dokonce vůbec nic o jejich rodičích a rodinné anamnéze. O to víc je třeba, abych byla pozorná. Pravidelné návštěvy u pediatra jsou samozřejmostí. S neurologem a fyzioterapeutem to platí úplně stejně. Každá odchylka od vývoje je ihned konzultována s lékařem. Správná manipulace s miminkem stojí na prvním místě. Proto se také stále vzděláváme. Pořád je, co se učit a vylepšovat.
Uvidíme po předání a po řádném odpočinku, jaké děťátko se u nás na pár měsíců zabydlí.
Bude to zase takové malé dobrodružství.
Když děťátko předáme do rodiny, máme nějakou dobu na odpočinek. Nikdy však nevím, jak dlouho to bude trvat. A pak najednou zase zavoní telefon se slovy: „Zítra si jedete pro miminko.“
Tak a teď honem! Vše znovu nachystat, vyvařit lahvičky a savičky, sbalit tašku a další den jedeme do porodnice. Zase prožívám ten pocit napětí a očekávání, koho nám to osud přinesl. Jde sestra a nese malý uzlíček. Je to 4 dny staré miminko, zdravé a prý moc hodné. Manžel udělá první foto a já jdu děťátko obléct do našich věcí. Prohlížím ho, je dokonalé, krásná hlavička, rty, dlouhé prstíky. Nepláče, ani oko neotevřelo, spinká. Manžel ho pochová a já mluvím s doktorem, přebírám doklady a lékařské zprávy. Jedeme domů. Začíná další dobrodružství, píše se nový příběh.
Miminko jsme si nemohli vynachválit, bylo dokonalé. Klidně spinkalo, jeho vývoj šel správným směrem. Zažili jsme první úsměvy a povídání. Vždy mě to naplňuje ohromnou láskou k tomu malému stvoření. Jeho biologická rodina o něj nechtěla pečovat a dala souhlas s osvojením.

Dnes už můžu říct, že i tento příběh měl svůj šťastný konec. Miminko je u své adoptivní rodiny. Další stránku tohoto příběhu už píše jeho nová maminka.
My začínáme odpočívat. Pár dní trvá, než se tzv. přepneme. Oblečky jsou vyprané a uklizené, postýlka povlečena do čistého.
Volno trávíme návštěvou kina, posezením s přáteli a širší rodinou. Počasí přeje zimním sportům, a tak přijdou na řadu i lyže. Užíváme si každý den. S manželem jsme tu jeden pro druhého.

Zvoní telefon, je to tu! Slyším, jak na druhém konci úřednice říká, že nás potřebuje nedonošené děťátko. Horlivě odpovídám, ano, ano, jsme připraveni. Miminko ještě není k propuštění, ale můžeme ho navštěvovat na neonatálním oddělení.“ Ano, půjdeme “.
Chystám, co všechno s sebou vezmu – plyšáčka, teploučkou deku. Ať už je zítra. Jdu do porodnice a hlavou mi běhá spousta myšlenek. Zazvoním u dveří a hlásím své jméno. Uvnitř je sestra, která mě instruuje co dělat, obléct si empír, návleky na boty, vydezinfikovat ruce. Přicházíme do pokoje, je tu šero, bliká spousta kontrolek na prosklených boxech. Je jich 6 obsazených. Jdeme k tomu u okna. Pořád nic nevidím, jen peřinku.
Sestra konečně otvírá prosklený boxík. Odkrývá dečku a tam leží to maličkaté stvoření. Leží klidně, rychle dýchá. Vlásky tmavé, krátké, maličkatý nosík, oválné oči, je nádherné, tak maličké. Setra mi ho podává do náruče. Zalije mě vlna něžnosti a citu. Oči mám vlhké a ruce zpocené, ale netřesou se, pěvně drží to malé něžné stvoření. Je to tu, otvírám pomyslnou knihu a začíná se psát nový příběh…
Jak dopadne? Kdo ví…? Dětátko jde do osvojení. Adoptivní rodiče se již na prvním seznámení do děťátka zamilovali. Chtěli s ním trávit každý den několik hodin. Děťátko jak kdyby pochopilo, že to jsou ti, na které čekalo, přijalo je už od druhé schůzky. Rozdávalo úsměvy a nemohlo z nich spustit oči. Je to jedno z nejhezčích a nejmilejších předávání. Předávání je poslední tečka za naší prací. Už od počátku bylo vše ukázkové, od přípravy adoptivních rodičů, kteří dobře chápali všechny postupy a fáze předávání, až po kvalitní práci sociální pracovnice dítěte a doprovázející organizace pěstouna. Cítím pocit blaženosti, jak se vše krásně povedlo. Moje emoční baterie jsou nabité na 100%. Dopřeji tělu odpočinek dostatkem spánku, protáhnu se na výletě a pak budu čekat na kouzelný telefon.

Více zde: https://www.naruc.cz/news/pribeh-pestounky-na-prechodnou-dobu-kdo-jsem-co-jsem-co-to-delam/